neděle 28. dubna 2024

Motýle

 V poslední době nešlo nezaznamenat debatu o využití veřejného prostoru. Instalaci soch. Konkrétně teď jde o motýlí přehlídku na fasádě  socialistického Máje, kterou vytváří David Černý. 

Památkáři a část veřejnosti s tím nesouhlasí. 

Další část  zapojené veřejnosti adoruje výtvarníka, takže nadšeně souhlasí. 

Zbytku je to upřímně jedno, takže možná ani neví, co se děje. 

Je to víc mediální diskuse, mě ale docela zaujala. Ta síla médií. A obdiv sprosťáctví, které se nese v podtextu. 

Není to  určitě první spor o umístění nějakého uměleckého artefaktu do veřejného prostoru. Nejde jen o Davida Černého. Nové věci se tady prosazují těžce. Většinou se to děje divoce, emoce víří. 

Bylo tomu asi tak vždycky.

 Četla jsem o vášních, které kdysi vyvolala stavba Obecního domu. Něco v duchu toho, že tak hnusná stavba nemůže hyzdit prostor vedle vznešené Prašné brány. 

A dnes jde o respektovanou kulturní památku. 

Ostatně, ani Tančící dům nebyl vítám s otevřenou náručí. A Kaplického knihovna bohužel tím odporem neproplula a na Letné nestojí. 

   Takže vždycky to budí nějaké vášně. Zajímavé je, že většinově se těm změnám asi víc bráníme, na první dobrou je nechceme. Asi nám chybí nějaká odvaha, kreativita či smysl pro krásu. Nebo smysl pro dobrodružství? Nevím, Třeba knihovny na Letné dodnes lituji, že nevyšla, ta mě hodně bavila a líbila se mi. 

Co se týká Černého motýlů, tak nevím. Dosud jsem jim nevěnovala pozornost a na Máji bude příjemnou změnou cokoliv, myslím si. Zaujala mě až ta tolik omílaná televizní debata. A to, jak uznávaný umělec zůstává i v pozdním věku arogantním nezdvořákem. Takovým zastydlým puberťákem. A co kdysi působilo možná sympaticky a zavánělo mladickou odvahou a rebelstvím, vypadá nyní jako zatrpklost stárnoucího bručavého dědka. 

Osobně nemám některá jeho díla moc v oblibě. Něco mi přijde vtipné, neotřelé, rebelské. Něco je zajímavé a má to myšlenku. Asi i výtvarnou hodnotu. Ale něco, ba skoro bych řekla že mnohé, je postavené na prvoplánovité vulgaritě, laciném populismu a čas to nemilosrdně odvane. I slavná žena objímající domy na Rohanském nábřeží je toho takovým důkazem. Na mě to tak působí. 

To je asi vlastně dobře, umění má být o pocitech, ale ze strany umělce asi taky trochu o obhajitelných pocitech. Nebo má mluvit beze slov. Úplně nesdílím vizi, že když dojdou argumenty, pošlu všechny kolem do patřičných míst . 

 Navíc, vzpomínám blahé paměti, kdy jedna moje studentka psala seminární práce právě 

o zmiňovaném "mistrovi". Pojala to jako rozhovor s ním. Práci napsala hezkou, ale když vyprávěla, v jakém byla šoku z toho, jak strašně je vulgární a sprostý, skoro jsem jí litovala, že ten osobní rozhovor musela absolvovat. Takže mistr se prostě neovládá nikdy, takže to, že byl v televizním přenosu hnusný na kurátorku, není vlastně žádné překvapení. Skoro se nabízí myšlenka, že televize, která ho tam zvala, to čekala a přistupovala k tomu s myšlenkou, že bude šou a zvedne se sledovanost. I taková devótnost moderátora, který to nijak nereguloval, nechal to rozjet, tomu nasvědčuje.

 Takže takhle se u nás diskutuje o instalacích ve veřejném prostoru. Když nevíte kudy kam, jste sprostí. Případně nazvete oponenty komunistou. 

Ale musí se to dít ve světle kamer a za přítomností médií, aby to budilo náležitou pozornost. Protože jinak po tom ani pes neštěkne. Jako třeba dílo stejného mistra v Kobylisích v metru. Válí se tam kýble a mopy, nazvané Poločas rozpadu. V okamžiku, kdy si všimnete popisku a dojde vám, že nejde o zapomenuté náčiní pracovníků úklidu, kterým právě padla, zjistíte, že jde o umělecké dílo nazvané Poločas rozpadu. 

A o tom se v médiích nediskutuje. 

Nechci tedy dělat rozbor jeho umělecké hodnoty, osobně mám pocit, že tady spíš překáží než inspiruje, ale do médií neproniklo. A mě by vlastně jen zajímalo, jak by se o nim vedla debata. Asi stejně, jako na téma motýle:-).

 Takže tím zavírám dnešní kulturní okénko, které je asi hlavně o kultuře vyjadřování a společenské diskuse, i když navenek to vypadalo, že šlo hlavně o motýle:-)



sobota 27. dubna 2024

Poslední zvonění

Pro mě  po dlouhé době první poslední zvonění v novém prostředí. 

Úplně jiné, než jsem dosud znala. 

Tradice je stejná, přesto pro každou školu vlastní a neopakovatelná. 

Tady to bylo celé dopoledne. 

Veselé a uvolněné. Bez zbytečné devastace. Nic se neničilo, nevyhazovaly se lavice z okna. 

Kreslilo se po spolužácích, to asi každý bral jako tradiční recesi. Nečmáralo se po zdech ani po zemi. 

Zpívalo se. Každá maturitní třída měla svou píseň. Prostě se loučili s písní na rtu. 

Ve finále jim celá škola zazvonila a zatleskala při jejich "posledním" školním odchodu ze střední školy. 

Teď už jenom zkouškově:-)

Bylo to vtipné a milé. 



 




pátek 26. dubna 2024

Černobyl

Vždycky mi to v tento den naskočí. Automaticky. Bouchnul Černobyl.
Moje úchylka na data tomu napomáhá. Ač si o sobě rozhodně nemohu myslet, že jsem znalec či dokonce krotitel čísel, matematika není moje silná stránka, data si pamatuji tak nějak mimovolně. Automaticky. Vždycky se nějak vynoří. 
Není to tedy jen dnešní katastrofa, i jiná data tam jsou. 
To dnešní je jen takové historicky symbolické. Katastrofické, byť si myslím, že dneska už to nikoho vůbec nevzrušuje. Co je to, nějaká bouchlá elektrárna, když dneska může bouchnout daleko větší nálož?
Tehdy se o tom pro jistotu zase vůbec nemluvilo. Ticho po pěšině. Navíc hezké počasí, velké přípravy na první máj. Jako by se nic nestalo. Jak pravil Karel Kryl, rylo se hubou v zemi, takže to více měně prošlo. Nikdo nikoho nehnal k zodpovědnosti. Jel se dokonce Závod míru, kolem Kyjeva, aby se ukázalo, že vzduch je čistý. Docela by mě zajímalo, kolik tehdejších závodníků je ještě dneska naživu!
Dneska je tedy výročí. Jaderné.  Takové memento mori
A také vzpomínka na Guernicu. Z roku 1937. Kdy bylo vybombardováno, jen tak, baskické město Guernica. Kdo zná Čapkovu Matku, má k tomu i ty emoce. Je to dneska dramaticky historické datum.






 

čtvrtek 25. dubna 2024

V bazénu

 Jít si zaplavat se víceméně dá vnímat jako sport. Pro kavárenské povaleče určitě.

 A to i v případě, že plavete jako paní radová. Nebo se cácháte v dětském oddělení, hlídáte děti na tobogánu a užíváte si teplé vody. O to drsnější je pak přechod do "dospělého" bazénu, ale dá se to obejít přes saunu:-).

Chodím plavat ráda. 

Navíc, bazén není daleko, je snadno dostupný, takže vlastně u nosu. Byl by skoro hřích ho nevyužívat. 

Jde o nenáročnou a vlídnou sportovní i relaxační aktivitu. 

Ale i zajímavou sociologickou sondu, alespoň v okamžicích, kdy mám chuť a zájem pozorovat okolí a přemýšlet o něm. 

Třeba o tom, jací návštěvníci vyhledávají bazén a plavání? 

Jsou dny, kdy mám pocit, že zaplavat si přijel nějaký odtučňovací kurz. Bazén se zaplní lidmi s nadváhou, neřku-li s obezitou, a vody je rázem víc než obvykle. 

Lze to pochopit z toho úhlu, kdy si říkám, že plavání je ideální sport pro tyto typy lidí. Ovšem z jiného úhlu pohledu, kdy si říkám, proč jsou tak obézní, když mají alespoň snahu se hýbat? O tom, že by všichni byli nějak nemocní, metabolicky, se mi nechce spekulovat. Tolik se jich na jednom místě sejít nemůže. 

Určitou odpověď nabízí zdejší občerstvení, plné smažených jídel, přeslazených nápojů a rychle ohřívaných uzenin. A že je tam vždycky narváno. Takže pokud už nějakým nedopatřením něco vyplavete, rychle to doplníte u bazénového baru.

Takže odpověď se celkem jasně rýsuje. 

   Opozitem k tlusťochům jsou závoďáci. Záměrně neříkám závodníci, protože nejde 

o oficiální trénink ani závod. Je to o odpočinkové bazénové plavání. V tomto konkrétním případě o předvádění se. Protože tito závoďáci disponují plavkami a brýlemi nejnovějších značek a na kraji bazénu si okatě seřizují ty nejchytřejší hodinky, které trh nabízí. Plavou totiž na čas, tak to musí všichni vědět. Nekonečně dlouho si rovnají brýle, kontrolují čas a pak šup, už to sviští. A na druhém konci padesátky se to opakuje. Ještě s rozhlédnutím, jestli všichni viděli.... 

 Další skupinou jsou krafající kámošky. Šinou si to plaveckými drahami, pěkně vedle sebe 

a s hlavou vysoko nad vodou, aby si nenamočily melírovaný účes. Docela se tedy motají do cesty, ale to jim většinou nikdo neříká, dají se obplavat. Ony to stejně dlouho nevydrží, velmi brzy se nalepí ke kraji bazénu  a krafou tam. A nejsou to vždycky jen důchodkyně, jak by se třeba nabízelo. Prostě dvě kámošky si šly pokecat a naložily se u toho do chlorované vody. Lepší to zní, byly jsme si zaplavat, než prokecaly jsme celé odpoledne. 

Pak jsou typy, zaplavu a jdu. Rituál. Nebo rutina. Těžko odhadnout. 

Další se zase chtějí naučit plavat, tak mají instruktora. Trénují. Pro mě překvapivé, že i tady to jsou lidé napříč věkovým spektrem. I staří se chtějí naučit plavat. A to je hezké!

Někteří zase jen usilovně ve vodě cvičí, ale neplavou. To se také někdy pokouším, ale nemám ten drive na přitahování kolen k břichu a ani se u toho nepohnout. 

 Pár jedinců zase jenom skáče či se potápí. 

Je toho prostě dost, co jeden bazén nabízí. Baví mě to pozorovat a vytvářet vlastní laické sociologické sondy do společnosti. Asi to s tím naším vztahem k pohybu nebude tak zlé. 

Stejně zajímavé je ale třeba i zjištění, že nás, co nejsme nějak potetovaní, je opravdu málo. Některá tetování na vysportovaných tělech jsou samozřejmě zajímavá, jiní lidé ale dost nápadně připomínají omalovánky, a to už neshledávám ani zajímavým a většinou ani esteticky hezkým. Někdo je doslova počmáraný, jako by tatér pracoval pod vlivem. 

 Komické jsou ale kresby na těch neudržovaných tělech. Když se z původní něžné sedmikrásky stane obří slunečnice.... 

Tady se většinou opravdu neubráním protočení očí, to snad ne. 

Ale ano. A čím dál víc. 

Takže v podstatě je nejlepší jen plavat a plavat a plavat a nedělat žádná pozorování či studie. Protože něco je fakt síla. 




středa 24. dubna 2024

Hadi a štíři

 Dneska vylézají. Možná už dávno vylezli, pokud se tedy řídí počasím. 

A teď pěkně cvakají zuby, protože je pořádná kosa.  

I když vlastně hadi moc zubů na cvakání asi nemají, snad jen ty jedové. A štíři asi taky budou převážně bezzubí. Tedy ti zvířecí.

 Lidští hadi a štíři mohou pěkně cvakat. Někteří dokonce i těmi jedovými, respektive u lidí spíš jedovatými. 

Možná proto se v dubnu rodili diktátoři, tedy hadi a štíři.  

Je to taková náhodně zajímavá číselná hříčka, že se dvacátého dubna narodil německý tyran a dvaadvacátého ten ruský. Tedy Hitler s Leninem. Vždycky mi to přišlo zvláštní, že takoví dva mizerové mají dost podobné číslo v datu narození. A kdyby se mezi ně nevtěsnala anglická královna, už by tu byla konspirace, že v tento dubnový čas opravdu lezou ven ti nejhnusnější štíři tohoto ideologického typu. Ostatně ani Napoleon III., který se rovněž narodil dvacátého dubna, nebyl žádný dobrák od kosti. Ovšem k o osmdesát let mladšímu Hitlerovi měl hodně daleko. 

Je to celkem zvláštní úvaha, která mě v souvislosti s hady a štíry leze do hlavy. Navíc nemá žádnou pointu, jen taková číselně slovní hříčka pro dnešní den. 

Možná proto, že svatý Jiří by měl s podobnými démony bojovat a zničit je. Jak nám ale historie ukazuje, mnohdy se mu to moc nedařilo. 

V našich zeměpisných podmínkách střední Evropy je navíc poražen svatým Vojtěchem. Ve většině zemí se totiž jeho jméno připomíná 23. dubna. U nás ale musel ustoupit slavnějšímu světci, Vojtěchovi. Na Slovensku tedy tady. A pak ještě v Polsku, kde ho uctívají snad ještě víc než u nás. Máme tedy dva slavné světce za sebou,

Tak zůstaneme u klasického dnešního, že na svatého Jiří vylézají hadi a štíři... A slaví skauti, protože dnešek je také dnem skautů. Potkáte dnes mnoho chlapců a dívek se šátkem na krku. Den plný inspirace....










úterý 23. dubna 2024

Na Vojtěcha...

 Svátek Vojtěcha patří k těm, které / alespoň myslím/ dlí ve všeobecném povědomí. Asi ne tak silně, jako Josef, o kterém  jsem onehdy psala. ...

Kdy že? No, na Josefa, přeci:-)

Že když se řekne, je to na Josefa, každý ví, kdy. 

Na Vojtěcha to není asi tak silné, ale dost se tomu blíží. Mnozí vědí, které datum se skrývá pod Vojtěchem. 

A mě to vrací k naší nedávné návštěvě kláštera v Břevnově, který založil svatý Vojtěch.

 V roce 993. Tehdejší biskup Vojtěch, dnešní svatý Vojtěch, byl v podstatě asi rebel. Netuším, kam by ho jeho složitá osobnost katapultovala dnes. Zda by byl ve Vatikánu jako první český papež nebo zda by z něho byl kontroverzní pražský arcibiskup, který všechno ví a všechno zná. Mohl by být mediální odborník na církev či profesor na teologické fakultě. 

Mohl by i z církve vystoupit, protože byl v podstatě kariérista. Nebo naopak, byl by z něho televizní komentátor církevního dění. 

Učitel náboženství by asi nebyl, trpělivostí určitě neoplýval. 

Byl to vzdělanec, o tom žádná. Také ale paličák a egoista. 

Ale stopu zanechal. Poměrně výraznou. 

Břevnovský klášter je jednou z nich. 

Proto stojí za to o tom něco vědět.  

Přikládám  sem tedy studentský kvíz, vyzkoušejte, co o svatém Vojtěchovi, potažmo Břevnově, víte. 

A všem nesvatým Vojtěchům posíláme blahopřání:-)





KVÍZ 

Svatý Vojtěch

Kdy má svátek?

Jaké jméno při křtu přijal?      A________________

Z jakého pocházel rodu?

Jakou významnou funkci získal?

Kdo byl v tomto úřadu před ním?

Proti čemu vystupoval? _____________________, ______________________, __________________

S jakým panovníkem se dostal kvůli svým zásadám do konfliktu?

Do jakého řádu vstoupil a kde?

Jaké je heslo tohoto řádu? ___________ et _____________

Co se stalo v roce 995 na Libici?

Kdy, kde a jak Vojtěch zemřel?

Kde byly uloženy jeho ostatky a kdo je přivezl do Čech?

Jaké jsou jeho atributy (podle čeho ho na obrazech poznáme)?

 

Břevnovský klášter

Kdo založil Břevnovský klášter (uveďte dvě osoby)?

V kterém roce to bylo?

Jak se jmenoval první opat (představený kláštera)?

Kdo byl Vintíř?

Kde Vintíř žil a jaký zázrak učinil při hostině s uherským králem Štěpánem?

V jakém slohu je dnešní klášter a kostel postaven? Popište ho.

Jací slavní architekti se na stavbě chrámu podíleli (otec a syn)?

Komu je dnešní kostel zasvěcen?

S jakou bytostí bývá tato světice nejčastěji zobrazována?

Který slavný malíř je autorem obrazů v kostele?

V jakém slohu jsou stavby v podzemí? Popište je.

K jaké události došlo podle legendy u studánky zvané Vojtěška?

Co se stalo s klášterem v době komunistického režimu (1948-1989)?

Kdo byl Anastáz Opasek a jaký měl osud (po roce 1948 a po roce 1989)?







pondělí 22. dubna 2024

Nejen Den Země

       Možná díky rychle se rozbíhajícímu se jaru je duben často vnímán jako zelený měsíc.

A veden jako bojovník za lepší budoucnost Země.

Abychom na to nezapomněli, uprostřed měsíce se vynoří Den Země, zasvěcený právě této bohulibé myšlence.

Není ale mým smyslem agitovat, protože každý z nás má své nastavení k přírodě a okolí jiné a osobité. Lze ovšem v tomto směru nahodit otázky, zda nám podobná jarní aktivita přináší radost nebo si ji spíše nevnímáme? 

Nejpřesnější by asi bylo vytvořit nějakou statistiku. Jenomže cynickým znalcům rázem vytane zprofanované historické tvrzení, že věřím jen těm statistikám, které si sám zfalšuji

a rázem tento fakt pozbývá jakousi relevantní vypovídací hodnotu.

Je tedy obecně vztah k přírodě v poslední době víc devastující nebo ochraňující?

 Někdy je to víc o konfrontujícím souboji obou přístupů. Po nás potopa praktikováno na využití až zneužití přírody, a i naopak, v opačném táboře, na její ochranu.

  Řeklo by se, že lidstvo je už poučeno, dobře ví, že bez mnoha tvorů a přírodnin se pobyt na modré planetě může stát nemožným, vždyť i červenou knihu ohrožených živočichů máme.   

    Jenže, řečeno slovy klasika, všechno marný, marný, marný.

Možná proto duben nabízí víc než jenom Den Země. Můžeme narazit na den ptactva, laboratorních zvířat či kupříkladu na den boje proti hluku.

Zkrátka, máme pořád co zlepšovat a co si připomínat. Jednu věc vylepšíte, druhá vyskočí. V dubnovém případě jde hlavně o přírodní věci. Tedy o jakýsi přijatelný status quo. Abychom možná trochu víc koukali kolem sebe.

V dubnu, kdy se dny prodlužují, to již jde skoro samo. Ne, že by to byl jediný měsíc v roce, kdy se nabízí dělat něco pro přírodu. Ale svým nastavením a atmosférou k tomu prostě vybízí. Protože za pecí, navzdory pranostikám, ani v dubnu určitě zůstávat nechceme.