Analogový svět

 Všechno je dnes digitální. Kalendáře, hodinky, cesty, lásky. Všechno bliká, vibruje, připomíná, měří. 

A hlavně, neustále se to aktualizuje. 

Vždycky v tu nejnevhodnější chvíli.

 Třeba když nutně potřebujete najít cestu k zubaři, ale mapa se rozhodne, že teď zrovna musí stáhnout novou verzi sama sebe. A co že máte mezitím dělat vy? No, počkejte. Sedněte si. Dýchejte. V klidu. Zůstaňte offline.

V analogovém světě se tohle nestávalo. Papírová mapa se nerozpadla do kostiček, když jste si zrovna potřebovali zkontrolovat kudy jít dál. Hodinky vám neřekly, že potřebují restart, než vám ukážou, kolik je. 

A kniha… kniha se nikdy neodmítla otevřít, protože nemá nejnovější firmware.

Říjen je v tomhle taky trochu analogový.

 Má v sobě něco z těch dob, kdy se svět neřídil podle algoritmů, ale podle počasí. Nepotřebujete připojení, abyste poznali, že začal podzim. 

Stačí vyjít ven. Listí křupe pod nohama, ráno se vám už nechce z peřiny a vzduch má najednou jiný tvar. Klidnější. Méně ostrý.

V říjnu se nic nesynchronizuje. Všechno je prostě tam, kde má být, listí na zemi, kaštan v kapse, čaj na stole. 

Nic se neseká, jen občas vítr. 

Je to měsíc tichých přechodů. Mezi dnem a nocí, mezi zelenou a hnědou, mezi světem venku a tím uvnitř. 

Jako by si svět zase na chvíli vzpomněl, že se dá žít i bez aktualizací. A že ne všechno musí být nové, rychlé a chytré.

Možná bychom si to v říjnu mohli připomenou. Odinstalovat na den realitu. Vypnout obrazovky, zapnout deku. 

Číst si papírovou knihu bez procent načtení. Psát tužkou, která nikdy nevyžaduje souhlas s podmínkami použití.

A když vám zrovna něco nejde? No tak to prostě nejde. V analogovém světě to neznamená, že jste selhali. Jen že je třeba chvíli počkat. Anebo jít jinou cestou.

Říjen to ví. A neotravuje vás s tím. Jen tiše listuje stránkami světa.

Psáno pro Listy Prahy I

 

Duchové

 Říjen je vlastně měsícem převleků. A duchů

Jde o čas, kdy se do výloh stěhují dýně, do ulic podzim a mlhy, do hodin nový čas a do kalendářů letos i volby. 

V centru města sice ještě pořád potkáte turisty s mapou, v parcích pak už i děti s kaštany, ale narazíte i na kostlivce s plastovým kyblíkem. Halloween u nás totiž trvale zdomácněl. Rej masek může vypuknout.

Ale pokud chvíli a pozorně postojíte, možná zahlédnete i někoho, kdo si zkouší masku „člověka, který to s námi myslí dobře“. 

Volby jsou totiž už na dohled. 

 V říjnových obchodech vládnou dýně a čarodějné převleky. 

Na hřbitovech zatím ticho a předdušičkový klid. 

Ve společnosti tepe rozdivočelý předvolební šum. 

Někdy je proto těžké rozeznat, kdo je jen sezónní strašák a kdo duch minulosti, co se znovu dere do popředí.

 A právě proto má letošní říjen zvláštní sílu. Je to měsíc, kdy si připomínáme, že jsou pořád mezi námi. 

A že některé duchy stačí rozesmát. 

Další zase musíme vytěsnit.

A jiné je třeba zastavit včas. 

Když jsem ale viděla bizarní předvolební šoty těch, co aktivně vstupují do letošních voleb, zdá se, že něco zastavit už ani nejde. To je halloween už teď, ne až na konci měsíce...

  No, ale v kostce, ať už v říjnu slavíme cokoli, všechno to má jeden společný motiv: nenechat se ovládnout strachem. Ani z toho, co číhá v temném koutě, ani z toho, co nám někdo zkouší podsunout jako „jistotu“.

Tak si v říjnu klidně rozvěste světýlka, zapalte svíčku, oslavte vznik neexistujícího státu,  a nebojte se duchů. Ani těch strašidelných, navracejících se ze záhrobí ( z politického záhrobí), ani těch převtělených či reálných. 

Ať vám říjen přinese světlo v dýni, smích na ulici, pohodu doma, klid na duši a úspěšné rozhodování u volební urny.

Takový říjnový, dobře maskovaný, ale pozitivní, zážitek. Koktejl z mnoha ingrediencí. Nebo jen prostě správný převlek,

Odškrtnuto

 Září za námi. 

Pro školáky to hlavně znamená, že do prázdnin už je to jen devět měsíců. 

Když navíc započteme i Vánoce, podzimní a jarní prázdniny, Velikonoce a další volné dny ,které dohromady určitě dají měsíc, tak vlastně už jen osm měsíců. 

A to je jistě dobrá zpráva, alespoň pro děti. 

Jinak ale konec září znamená definitivní konec těch prázdnin předchozích. Pocitově.

Ač už škola běží v podstatě naplno, září s sebou neslo ještě různé výlety, sportovní kurzy, adaptační kurzy, seznamovací a já nevím jaké ještě. 

Třeba jazykové a náš výlet do Francie.

 Jiní byli v Anglii, ve Skotsku, ve Španělsku, 

Takže vlastně pořád tak trochu pohoda, cestování, energie,,,

Nese s sebou ještě letní atmosféru, zajímavé zážitky a o minimálně o víkendech se lze ještě cítit jako na prázdninách....

Asi není od věci, že září je často označováno jako babí či indiánské léto. Takové doznívání...

Dneškem tedy doznělo. 

Přišlo mi to jako optimističtější zamyšlení se nad koncem září, než akcentovat Mnichovskou dohodu, která ke dnešku také patří. 

Ona také vlastně byla dozníváním, respektive totální dozněním, údajně hezkých časů první republiky. 

Tudíž je více méně jedno, co vnímáme jako podstatnější či zajímavější, zda doznívání léta 

v pocitové podobě nebo dějinné doznívání, které má působit jako memento, ale nikdo ho tak nebere. 

Asi ta příroda je lepší...

    

    Ještě jsme v závěru stihli školní focení, což je akce, kterou bytostně nesnáším. 

Hrofoto:-)

Ale patří to ke školnímu koloritu ( kde také jinde se lidé hromadně fotí?!) tak jsme se spořádaně kolektivně usmívali a školní hromadné foto se tak stalo naší společnou zářijovou tečkou.  

Září je tedy odškrtnuto, jdeme na další měsíc...  

Říjen nám hned zkraje zpestří Česká školní inspekce. Stěhuje se k nám na celý týden.

                               To je tedy impozantní vstup do druhého školního měsíce:-)

Na nákupech

 Ani ne tak na nákupech jako na procházce centrem města. A u toho sem tam něco koupit, tak pro radost. 

Psa jsme ovšem nikde neodložili, to jen zapózoval na místě k tomu určeném. /viz foto/.

Nenechávám ho nikdy před obchodem, ale tady je to zjevně zvykem. 

Místo k tomu určené s jasnou výzvou, zde odložte svého psa!!!!

Nebyl ale odložen ani tady ani jinde, byť někde nás překvapivě nevpustili dovnitř. Myslím tím překvapivě proto, že tady v kavárnách bývá často zvykem, že psi dovnitř mohou. Mnohdy je pes i obsloužen dříve než já, donesou mu vodu, on se usadí pod stůl a trpělivě čeká. 

Nezlobí, neštěká, neječí, neběhá. 

V kavárně Louvre to ale mají zjevně nastavené jinak, tam nás nepustili. 

Nevadí, nevyžadujeme to, jdeme jinam. 

Platýz byl mnohem vstřícnější. 

A pak to Quadrio a jeho Kafka. Taková trochu až dystopie. Ale  celkem příjemná a hlavně je tu čisto.

Jinak to totiž  o Národní vůbec říct nelze. Myslím tím tu čistotu, protože dystopie je to vlastně taky. Čím dál víc připomíná takové východní tržiště, jako že nepořádek, hluk 

a taková všudypřítomná mastnota, na zemi, na chodníku, na zábradlí, všude...

 Docela ostuda pro centrum města, řekla bych.

Takže raději únik do kavárny, chvíle klidu a zpátky na periférii. A na závěr ještě Kafka ve filmové podobě.

A pak už jen pocit, že je trochu překafkováno:-)

Svatý Václav

 Skoro každá roční etapa má nějaký svůj výrazný mezník nebo svátek. I každý měsíc s sebou nese něco typicky svého, co se nám vybaví při jeho vyslovení.

Září kupříkladu přináší svatého Václava.

Úplně přesně je to tedy Den české státnosti, ale větší smysl pro naši zářijovou vizualizaci nabízejí docela obyčejné svatováclavské slavnosti. Mnozí si totiž neumíme moc představit, jak dávného Přemyslovce propojit s naší státností.

Stejně tak výklad o jeho významu, který se většinou nese jen s důrazem na jeho zavraždění ve Staré Boleslavi, do tohoto tématu moc světla nevnáší.

Část společnosti tomu tedy nerozumí, proč zrovna na Václava česká státnost?

 Část to vnímá jako církevní svátek a těší se na svatováclavskou pouť k místu Václavovy tragédie.

A části je to jedno, těší je pouze volný den a nějaké svatováclavské slavnosti spojené 

s vínem. 

Volný den nám letošní září nenabídne, protože svátek patrona české země připadá na neděli. Takže na své si přijdou asi hlavně vyznavači nedělní mše na počest kanonizovaného Přemyslovce.

Ostatním se nabízí poslední zářijová neděle někde na výletě či ve svatováclavské vinici. 

Ale ať už Václava bereme jakkoliv, přece jen nás spojuje. 

Minimálně v tom, že se kolem jeho svátku vždycky něco děje. Slavnosti, poutě, vinobraní.

A letos i to tiché zklamání z chybějícího volného dne.

 Ať už  jsme letošní září prožili se svatým Václavem, se sklenkou vína, na vinici, v lese nebo pracovně, hlavně, že bylo hezké a vlídně barevné. 

A pokud budeme přemýšlet, proč zrovna dnešek máme v kalendáři jako Den české státnosti, pak nám tu úvahu může zkomplikovat i fakt, že stejného dne, jen jiného roku, a totiž 995, byli vyvražděni Slavníkovci. Takže v symbolice naší státnosti máme dvě takové krvavé události. ....

 

U Veverek

 Veverky slavily.

 Výročí od založení knihkupectví. 

Začátek další sezóny.

 Úspěšné vydání dalších knížek. 

Oblíbené workshopy. 

Prostě důvodů k oslavám u Veverek bylo v září poměrně dost. 

Rádi jsme přijali pozvání. A slavící odpoledne bylo opravdu zajímavé, veselé a přínosné. Hodně se mluvilo třeba o Bohuslavu Martinů, od jehož narození letos uplyne 135 let, a proto se i u Veverek chystá plno aktivit k připomenutí jeho tvorby. 

Chystá se vydání několik knih básní, což mě obzvlášť zaujalo. Měla jsme pocit, že poezie se už moc nevydává, což je tedy škoda, ale je to bohužel realita. 

A ejhle, ono to jde. 

Připravuje se i několik dalších cyklů, které určitě brzy blíže představím.

Probíhá výstava.

Prostě u Veverek se pořád něco děje.

 

Zlatá bula sicilská

 Na dnešní den, tedy 26.9. připadá výroční Zlaté buly sicilské. Každý jistě okamžitě i vypálí datum, protože tuto událost si, z mě nejasného důvodu, ze školy všichni pamatují. 1212. 

Asi už pak zase někteří neví, proč byla vydána, co znamenala, ale to je asi jedno. Datum si pamatují:-)

Tedy ten rok, dnešní den k tomu už zase připojuje málo lidi. 

Čekala jsem nějaké historické oslavné aktivity v roce 2012, něco bylo, ale žádná velká zapamatovatelná sláva to asi nebyla. Už tehdy jsem o bule psala, asi mi to kolem šestadvacátého září vždycky opakovaně naskočí. 

Přemysl Otakar I..  by se určitě neztratil ani na dnešní politické scéně. Uměl skvěle lavírovat, přecházet od jednoho spojence k druhému, z jedné strany na druhou. 

Chtěl aby královská koruna zůstávala v rodině, předávala se z otce na syna, protože co je doma, to se počítá.

Platná listina je nakonec od mladičkého  Fridricha II., který se teprve měl stát císařem. Proto „sicilská“, protože Fridrich byl tehdy králem jen na Sicílii. 

Zlatá bula sicilská jsou vlastně tři listiny. Jedna jako obecná ustanovení ,druhá jako jmenování  pro Přemysla Otakara I. a třetí pro jeho bratra Vladislava Jindřicha, který tehdy vládl na Moravě.

V té třetí je taková trochu záhada – píše se tam o  „Mocran a Mocran“, a o tom se vedou historické spory.  Je to být nějaký majetek? Znamená to Morava? Začátek sporu Prahy a Brna:-)?

No, asi to  mohla být klidně jen  chyba pisatele, který neznal dobře česká jména. Ale je to zajímavá záhada spojená s dávnou listinou, která sice nikoho nezajímá, ale skoro všichni vědí, kdy byla vydaná.