V poslední době nešlo nezaznamenat debatu o využití veřejného prostoru. Instalaci soch. Konkrétně teď jde o motýlí přehlídku na fasádě socialistického Máje, kterou vytváří David Černý.
Památkáři a část veřejnosti s tím nesouhlasí.
Další část zapojené veřejnosti adoruje výtvarníka, takže nadšeně souhlasí.
Zbytku je to upřímně jedno, takže možná ani neví, co se děje.
Je to víc mediální diskuse, mě ale docela zaujala. Ta síla médií. A obdiv sprosťáctví, které se nese v podtextu.
Není to určitě první spor o umístění nějakého uměleckého artefaktu do veřejného prostoru. Nejde jen o Davida Černého. Nové věci se tady prosazují těžce. Většinou se to děje divoce, emoce víří.
Bylo tomu asi tak vždycky.
Četla jsem o vášních, které kdysi vyvolala stavba Obecního domu. Něco v duchu toho, že tak hnusná stavba nemůže hyzdit prostor vedle vznešené Prašné brány.
A dnes jde o respektovanou kulturní památku.
Ostatně, ani Tančící dům nebyl vítám s otevřenou náručí. A Kaplického knihovna bohužel tím odporem neproplula a na Letné nestojí.
Takže vždycky to budí nějaké vášně. Zajímavé je, že většinově se těm změnám asi víc bráníme, na první dobrou je nechceme. Asi nám chybí nějaká odvaha, kreativita či smysl pro krásu. Nebo smysl pro dobrodružství? Nevím, Třeba knihovny na Letné dodnes lituji, že nevyšla, ta mě hodně bavila a líbila se mi.
Co se týká Černého motýlů, tak nevím. Dosud jsem jim nevěnovala pozornost a na Máji bude příjemnou změnou cokoliv, myslím si. Zaujala mě až ta tolik omílaná televizní debata. A to, jak uznávaný umělec zůstává i v pozdním věku arogantním nezdvořákem. Takovým zastydlým puberťákem. A co kdysi působilo možná sympaticky a zavánělo mladickou odvahou a rebelstvím, vypadá nyní jako zatrpklost stárnoucího bručavého dědka.
Osobně nemám některá jeho díla moc v oblibě. Něco mi přijde vtipné, neotřelé, rebelské. Něco je zajímavé a má to myšlenku. Asi i výtvarnou hodnotu. Ale něco, ba skoro bych řekla že mnohé, je postavené na prvoplánovité vulgaritě, laciném populismu a čas to nemilosrdně odvane. I slavná žena objímající domy na Rohanském nábřeží je toho takovým důkazem. Na mě to tak působí.
To je asi vlastně dobře, umění má být o pocitech, ale ze strany umělce asi taky trochu o obhajitelných pocitech. Nebo má mluvit beze slov. Úplně nesdílím vizi, že když dojdou argumenty, pošlu všechny kolem do patřičných míst .
Navíc, vzpomínám blahé paměti, kdy jedna moje studentka psala seminární práce právě
o zmiňovaném "mistrovi". Pojala to jako rozhovor s ním. Práci napsala hezkou, ale když vyprávěla, v jakém byla šoku z toho, jak strašně je vulgární a sprostý, skoro jsem jí litovala, že ten osobní rozhovor musela absolvovat. Takže mistr se prostě neovládá nikdy, takže to, že byl v televizním přenosu hnusný na kurátorku, není vlastně žádné překvapení. Skoro se nabízí myšlenka, že televize, která ho tam zvala, to čekala a přistupovala k tomu s myšlenkou, že bude šou a zvedne se sledovanost. I taková devótnost moderátora, který to nijak nereguloval, nechal to rozjet, tomu nasvědčuje.
Takže takhle se u nás diskutuje o instalacích ve veřejném prostoru. Když nevíte kudy kam, jste sprostí. Případně nazvete oponenty komunistou.
Ale musí se to dít ve světle kamer a za přítomností médií, aby to budilo náležitou pozornost. Protože jinak po tom ani pes neštěkne. Jako třeba dílo stejného mistra v Kobylisích v metru. Válí se tam kýble a mopy, nazvané Poločas rozpadu. V okamžiku, kdy si všimnete popisku a dojde vám, že nejde o zapomenuté náčiní pracovníků úklidu, kterým právě padla, zjistíte, že jde o umělecké dílo nazvané Poločas rozpadu.
A o tom se v médiích nediskutuje.
Nechci tedy dělat rozbor jeho umělecké hodnoty, osobně mám pocit, že tady spíš překáží než inspiruje, ale do médií neproniklo. A mě by vlastně jen zajímalo, jak by se o nim vedla debata. Asi stejně, jako na téma motýle:-).
Takže tím zavírám dnešní kulturní okénko, které je asi hlavně o kultuře vyjadřování a společenské diskuse, i když navenek to vypadalo, že šlo hlavně o motýle:-)
