Letní luxus

     O luxusu máme každý svou vlastní neopakovatelnou představu, všichni vidíme luxus v něčem jiném. Někdo si představí jachtu v Chorvatsku, jiný pětihvězdičkový hotel na Riviéře, a další třeba parkovací místo přímo před domem.

Na čem se shodneme všichni je fakt, že luxus je vždycky něco víc. 

Něco, co není běžné, co není ke koupení či co je opravdu vzácné. 

A jelikož nám běží prázdninové a dovolenkové léto, které má být o hlavně zážitcích, nepůjde o tentokrát vůbec o luxus hmatatelný. 

Naopak, půjde o luxusní přebytek času.

A to je opravdový luxus.

Léto nám volného času většinu nabízí nadstandardně víc. Je to takový velkorysý časový luxus, na který si ale musíme zvyknout. To není jen tak.

Volnější léto přináší klasické, byť naprosto nerealistické očekávání, že během čtrnácti dnů

u moře nebo na chalupě u Sázavy doženeme všechen vnitřní klid, který jsme od podzimu ztratili.

Najednou totiž máme času, že nevíme, co s ním. 

Až se může stát, že přechod z každodenní rychlosti do zpomaleného režimu nedovedeme vstřebat. 

První tři dny dovolené pak většina z nás trpí abstinenčními příznaky. 

Výsledkem je samozřejmě infarktový stav celé rodiny.

   Skutečný luxus letního zpomalení totiž nevzniká hned. Přichází plíživě. A někdy trvá, než si ho uvědomíme. 

Ale pak přijde. Někdy dřív, jindy později, ale přijde. Ten pocit, že nic nemusíme. 

Je to ten moment, kdy hodinky s klidným srdcem necháme na nočním stolku a čas začneme měřit podle toho, jak moc nám zteplalo pivo nebo jak vysoko postoupil stín slunečníku. 

Docvakne nám to třeba i ve chvíli, kdy si uvědomíme, že už dvě hodiny sedíme na zahradě a nepřišlo nám to jako promarněný čas

Je to uvolněný stav mysli, kdy zjistíme, že největším logistickým problémem našeho dne je otázka, zda si dát borůvkové, nebo tvarohové knedlíky. A ještě nejlépe, když si je někde dáme než když je musíme sami uvařit.

 A to je právě ten luxus letního nicnedělání, kdy si uvědomujeme věci, které nás v běžném pracovním rytmu míjejí. 

 Užijte si to.

 Přeji vám krásné luxusní léto plné legálního zevlování, dlouhých snídaní a luxusu nikam nespěchat.

A pokud vás přece jen přepadne pocit, že musíte nutně něco dělat… tak se prostě otočte na druhý bok. Je tu čas, kdy si ten luxus můžete dovolit. Vlastně v rámci jakési sebepéče prostě musíme.

Tak luxusní léto… A třeba s nějakou pěknou knihou

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

 

 

Bitva u Sadové

 Dneska je výročí - takové kulaté, od slavné bitvy z prusko rakouských válek. 

V červenci roku 1866 se bojovalo u Hradce Králové, přesněji tedy u Sadové.

Zajímavé je, že i do této války císař vyzýval výzvou Mým národům.

 Pozitivní myšlení té doby bylo v tom duchu, že poženeme Praise, /Prusy/ svinským krokem a utlučeme je čepicema. Někdy se ta historie opakuje skoro úplně.

Opak byl samzořejmě pravdou. 

Rakušané dostali na frak, navzdory hrdinnému kanonýru Jabůrkovi, a Prušáci se rázem stali hrozbou pro celé Čechy. 

V neděli se slavná bitva bude rekonstruovat, takže je možné ji vidět na vlastní oči.

Začátek července není tedy v naší historii bůh ví jak optimistický. 

Včera se sice připomínala  vyhraná bitva u Zborova, ale ta byla spíš bratrovražedná, než nějak slavně vítězná. 

Ale také se druhého července připomínají děti z Lidic a Ležáků, zavražděné v plynových autech u Chelmna.

2.7. se hodně popravovalo se v Pardubicích na Zámečku. Tam vraždili ty, co nějak pomáhali výsadku Silver A.

Zemřel také mladý radista Jiří Potůček, kterého na útěku z Ležáků chladnokrevně zavraždil český četník Karel Půlpán.  

Zastřelil ho ve spánku.

Takže je to dost temný začátek července v našich dějinách. 

Snad to nadcházející prodloužený víkend, minimálně Cyrilem a Metodějem, trochu vylepší. 

Letní čas

 Nad neúprosně ubíhajícím časem si občas posteskne každý z nás. 

Nebo alespoň každý dospělý, protože všichni máme v paměti, jak byly prázdniny dlouhé v našem dětství. 

Dva měsíce volna tehdy něco znamenaly.

Do škol jsme se pak vraceli po nekonečně dlouhých letních dnech plných dobrodružství, zážitků

a setkávání, na která vzpomínáme dodnes. Prázdniny prostě byly v dětském pojetí času opravdu dlouhé.

 Dneska je tomu samozřejmě jinak. Myslím ohledně vnímání té délky. 

Čas se v našem dospělém vnímání nějak splašil, letí jako bláznivý. Sotva se trochu nadechneme, vybereme pár dní dovolené, už se v obchodech objevují školní pomůcky a v televizních reklamách nám vyhrožují návratem do lavic. 

 Nic nového pod sluncem. Je to dávno ověřený fakt, že v dětství má čas úplně jinou dimenzi, není to vlastně důvod k údivu. Ale před letním obdobím se většinou tyto dávné  pocity cyklicky vracejí. Jak jsou ty prázdniny najednou všude kolem nás, tak si najednou  zas a znovu  uvědomujeme, jak moc se čas zrychluje a prázdniny budou pryč sotva se stačíme trochu uvolněně nadechnout.

  Ale je docela dobře možné, že dlouhé prázdniny pocitově tak úplně a definitivně nezmizely. Možná jsme je jen přestali umět prožívat. Čas je proti nám. 

 A tak si na začátku letošního léta dávám malé předsevzetí. Zpomalit. Neřešit čas. Najít si alespoň pár okamžiků, kdy nebudu nic dohánět, plánovat ani dokumentovat.

Chvíli jen být. 

Třeba pak zjistím, že prázdniny jsou pocitově pořád stejně dlouhé jako kdysi.

 Jen je potřeba zpomalit natolik, aby se to nevymklo z  rukou:-) 

Krásné a pomalé léto

 

Prvního

 Dneškem skončil náš letošní červnový bonus. 

Prázdniny totiž v červnu, pocitově, dosud oficiálně nenastaly.  Všechno to byla nadstavba, bonusové dny.  Prázdniny jsou  až dneska, prvního července.

Je to pro mě vždycky nejkrásnější den v roce, navzdory tomu, že měl letos hodně červnových předchůdců.

Ale první červenec je prostě legenda. 

Není to pokračování, ale zlom. Okamžik, kdy se definitivně zavírá jedna část roku a otevírá druhá. Všechno před dnešním ránem je ještě něco navíc, všechno po něm jsou už klasické prázdniny.

Dneska se také definitivně mění rytmus času, rána přestávají být hektická, dny ztrácejí strukturu a večery se natahují dlouho do noci.

 Navíc už to není tropické peklo, ale normální letní počasí, jak si s prázdninami všichni spojujeme. 

Dnešní prvního s sebou nese pocit úplného uvolnění, ale zároveň i zvláštní očekávání. Že se něco stane, i když se zdánlivě nic neděje. ¨

 První červenec je začátek, který nic neslibuje konkrétně, a právě proto slibuje úplně všechno.

A možná je na něm nejhezčí právě ten začátek, řekněme takový čistý start. Bez dozvuků, bez zbytků června. Jen nový prázdný prostor, který si každý zaplní po svém. 

Proto je to legenda. 

A nejhezčí prvního z celého roku. 

Miluju prvního července. Náležitě si ho užívám. A pořád se těším na prázdniny, byť už je deset dnů užívám. Je to prostě legendární den:-)

Kastrace

 Kastrace je mezi pejskaři dost frekventované téma. Zda ano či ne, co to s pejskem udělá, kdy k tomu přistoupit... 

Prostě živá problematika.

Toriho nic takového nepotkalo ani nečeká, ale i tak mě kastrace zaujala. Zejména tím, jak se propsala do naší řeči a proč tomu tak vlastně je? 

Co tím chtěl básník říci? 

Tak básník asi ne, ale třeba naši předkové, po nichž tu terminologii přejímáme. Jak ( a proč) to proniklo do hovorové češtiny a běžné konverzace?

Zaujalo nás především, proč se pěkným a pohledným mužům říká fešák. Protože fešák je vykastrovaný pes!!

Chcete-li někomu polichotit, označíte ho za fešáka, a ejhle, ono to může mít úplně jiné konotace. 

Takže být fešák není zas tak super, jak by se na první dobrou mohlo znát. Ale protože většina z nás tento termín nezná, nebo přesněji, nespojuje ho s kastrací, tak to ničemu moc nevadí. Ostatně, takových kastrovaných termínů je...

Třeba slovem vůl se u nás chlapci titulují od nepaměti. Vykastrovaný býk se tedy dostal do běžné komunikace, aniž se nad tím kdo zamyslel. Nadávka typu vůl je běžná, ani ji jako nadávku neberou, spíš jako oslovení. Říct ale někomu ty vykastrovaný býku - nebo bejku, to má hned jiný grády. 

A přitom je to totéž.

U nás ve středních Čechách se lidem trochu při těle říkalo, že jsou to pěkní kapouni, jako tlouštíci. 

A ono to byli vlastně vykastrovaní kohouti. 

Vykastrovaný kohout je kapoun. 

A že jich u nás je, už podle příjmení. Kapounů je v ČR totiž poměrně hodně. 

Stejné je to s mackem. Když je někdo macek, je ho pořádný kus. A nebo je to miláček, to když je to macík. 

A v reálu je to vykastrovaný kocour.

Hodně je i hňupů, přičemž sotva kdo, jako hňup označený, ví, že hňup je vykastrovaný kozel. Hňup se, na rozdíl třeba od zmíněného kapouna, macka či třeba valacha, tedy vykastrovaného koně, nepropsal ve větší míře do podoby příjmení, znám hňupy podle chování, neznám Hňupa podle jména.  Pár jich prý je, ale Macků i Valachů je výrazně více.

V mezilidském oslovení rezonuje i kanec a vepř, i když je dost rozdíl, když o někom řeknete, že : to je kanec, a to je vepř. 

Lze užít i neutrální prase, což třeba u drůbeže moc nefunguje. Kapoun se jako běžné komunikační spojení zas tak často nepoužívá. 

V ženské obdobě to tak pestré není, mezi lidi pronikla nejvíc svině, slepice či kráva, vždy v hanlivé podobě, tam to nijak s kastrací nesouvisí. Ostatně ani kachna či husa nezní nijak vlídně, byť to se tolik neužívá.  

A třeba italská dívka se za oslovení huso nijak nestydí, v Itálii jsou husy vnímané jako chytrá zvířata. Kdysi totiž husy zachránily Kapitol.

Ne tak u nás, tady být husa není známkou popularity. 

 Nejvíc zajímavé, a vlastně i docela brutální, mi přišlo označení kastrovaného kačera. Je to ententýk.

Tím pádem dětské říkadlo, ententýky, dva špalíky, získává úplně jiný význam.... !!!

Lze pak snadněji pochopit, proč ten čert vyletěl z eletriky, protože pokud toto byl způsob kastrace...

  Kastráty ale máme i v lidské společnosti. Někdy je to společenská nutnost, to v případně vražedných násilníků. Třeba takových, jako byl Spartakiádní vrah. 

Někde je to zdravotní záležitost, ale bývala to i umělecká nutnost. 

To když zpěváci proto, aby jim zůstal zachován vysoký hlas i v dospělosti, podstoupili -většinou  málokdy  dobrovolně, spíš na nátlak rodičů -  proces kastrace ještě před pubertou. 

   Ve starověku pak bylo plnou eunuchů, kteří sloužili v harému, v orchestru či jako strážci významných žen.

Jednu historickou kastraci máme i v české historii, to když byl vykastrován kníže Jaromír, podle mé největší smolař mezi Přemyslovci.  

Ostatně, v knize Nic nového pod sluncem má celou dramatickou kapitolu. 

Člověk byl neřekl, jak dlouhé zamyšlení může vzejít z obyčejného rozhovoru při venčení, zda kastrace ano či ne.  

Pak prošel kolem nás takový elegantní fešák, čímž se rázem hovor stočil jinam....)

Koupačka

 Dostat se o víkendu v Praze a jejím okolí k vodě byl takřka nemožný úkol. 

Jistě tomu tak bylo i všude jinde, rozpálené jsou celé Čechy i Morava. 

My se o koupačku pokoušeli raději v širším  okolí Prahy. Pražská koupaliště totiž nabízela i hodinové fronty u vstupu a na to jsem tedy neměla. 

I tak mě ale davy lidí všude trochu zaskočily. Hlava na hlavě je ještě slabý výraz.

 Vyrazili jsme jeden den na Měřín.

K Vltavě. 

Vždycky to tam bylo v poklidu, počty lidí přiměřené. 

Ne tak v sobotu. Tolik aut pohromadě jsem u vody ještě asi neviděla. Stála div ne na sobě. 

Stejné to pak bylo ve vodě, ale Vltava se hned tak nedá, je velká a prostorná, místo na koupání se překvapivě nakonec najít dalo. I voda kupodivu i trochu osvěžila.

Neděle byla v podobném duchu.

 Již poučena, jeli jsme dřív. Ale i tak pozdě. Oblast jezer kolem Staré Boleslavi, kde jsme se loni chvílemi i ztráceli, nenabízela vůbec možnost někde zaparkovat. 

A když jsme se ve finále upíchli v takovém ďolíku, ze kterého se pak skoro zase nedalo vyjet ( asi proto tam bylo to pidimísto) tak najít místo někde na pláži se takřka nedalo. Ale vytrvalost přináší růže, tak 

i tady se nakonec zadařilo. 

Voda ale byla úplně teplá, takřka vřící, takže úplně moc neosvěžovala.

Ale pořád lepší než nic. 

Pod stromy u vody se to rekordní vedro nakonec i dalo. Pak pohodová cesta autem, dokonale vyklimatizovaným. Chvíli to připomínalo příjemný letní podvečer. 

Ale pak když vylezete na pražské ulici, je to fakt facka. Městské teplotní ostrovy v plné parádě.

 A to my na sedmičce máme stromy. Na nedávno otevřeném, roky draze rekonstruovaném náměstí Jiřího z Poděbrad, tam není ani keříček. Jakýsi intelektuál prý prohlásil, že náměstí není park a tudíž všechny stromy vykáceli kvůli rekonstrukci. Nové nezasadili. 

Asi nějaký motorista, ti totiž klimatickou krizi už loni ukončili. A nedávno to dokonce znovu potvrdili, prý je to jen naše hysterčení, že je horko. v létě přeci je horko...

Nu, pěknou reprezentaci to nyní máme. 

Nedělní klima bylo děsivé. 

Jestli nás čeká takhle rozpálená budoucnost, tak potěš pánbůh. 

Večer jsem šla ještě do sauny. Tentokrát se ale jen vykoupat do ochlazovacího bazénku. Usoudila jsem, že to je nejstudenější dostupné místo ve městě. Nabídl teplotu 19 stupňů, což tedy nebylo úplně nejchladnější, ale díky bohu za něj. 

Teď už se jen těšíme na studenou frontu. 

Snad doopravdy přijde...

Zlatá stuha

 Dnes to bude o Zlaté stuze.  

Je to významné ocenění v oblasti literatury, proto mi přijde smutné, že v širokém povědomí se o něm zas tak moc neví.

Letošní vyhlašování proběhlo v Muzeu literatury Účastníků z literárního světa tam bylo plno, jak říkám, je to významné ocenění.

Účastníků z mediálního světa tam bylo minimum. 

Jedna z účastnic mi to vysvětlila tím, že literatura nikoho nezajímá, proto tam nejsou média.

Vlastně to vím, ale na druhou stranu jsem oponovala třeba tím, že kupříkladu mě třeba nezajímá fotbal, ale všude mi ho cpou, tak že to ve finále pronikne i k mému antifotbalovému vědomí. 

A že stejné by to bylo i s literaturou, kdyby se o ní, a třeba konkrétně i o Zlaté stuze, případně o zajímavém Muzeu literatury, víc psalo a mluvilo, tak by se o něm i víc vědělo.    Odpovědí mi bylo apatické pokrčení rameny a nesouhlasné zavrtění hlavou. 

No, dobrá, tak alespoň tady. 

Zlatou stuhu získala kniha Martinů. Logicky, příběh Bohuslava Martinů. Navázala tak na skvělou knihu o Smetanovi, která cenu získala rovněž. 

Nakladatelství Verzone.

Martinů je pro milovníky historie, hudby, výtvarného umění- prostě po všech stránkách zajímavá kniha. Třeba i jako dárek ideální.

Každopádně se i hezky čte, takže i čtení na neděli. 

Nebo jenom malá zmínka o velkém úspěchu:-)