Okoř

 Na Okoř je cesta.....kdo z nás to nezná, klasickou táborákovou píseň. 

Okoř je přitom nedaleko Prahy a je tedy naší ostudou, že jsme ho dosud nenavštívili. 

Jeden z mnoha letošních výletních cílů byl tedy nabíledni. 

Čekala jsem pár kamenů na kopci a ejhle, ona je to krásné, až monumentální torzo. Hezky se tyčí nad vesničkou a vypadá moc hezky. 

Vlídné je to i uživatelsky, příjemné a pohodlné parkoviště, cesta - opravdu asi jako žádná ze sta:-), u hradu příjemná cukrárna. Hrad, respektive tedy zříceninu, můžete navštívit s průvodcem nebo samotní. Když jsme byli my, průvodce nebyl, byla jen nabídka sólo jízdy. To jsem ráda využila. A kupodivu, mohl i pes. Bez problémů. To jsem ocenila jako opravdový bonus. Paní pokladní nás vpustila do hradu a zamkla za námi. Byli jsme sami. S textem o historii Okoře. A bylo to super. Takové historicky tajemné, až romantické. Příjemná procházka. Dole jsme vyčkali, až zas bude celá ( čtvrt, půl, tři čtvrti) kdy nás zase vypustili ven. Bílou paní jsme nepotkali, ale i bez ní to byl super zážitek. 

Prostě na Okoř to byla skvělá cesta.

Sucho

 Krajina se nám mění před očima. Neprší a je sucho. Všechno je jinak.

Už jsem asi zmiňovala klimatický paradox, který způsobil, že v jižní Evropě nám bylo příjemněji než 

u nás. Nebyla tam taková vedra, lidé s horkem umí žít, moře také dělá své. 

Nic takového nemáme.

Dřív jsme jezdili za teplem, teď před ním utíkáme.

Neumíme s tím tady pracovat.  Některé louky jsou úplně spálené, vody ubývá. 

Tedy moře nemáme určitě, a mít nebudeme. Ale voda není v řekách, v potocích, ba ani v umělých nádržích. 

O studnách ani nemluvě.

 A klimatizace také zatím není standardním vybavením českých domů.

Onehdá se jeden známý chlapec udiveně vyptával svých rodičů, kteří stavěli dům před pětadvaceti lety, proč tam, pro boha, neudělali klimatizaci? 

Koukali na něj docela pobaveně. Tehdy bylo všechno jinak!

Klasický mezigenerační dialog.

 Tenkrát šlo spíš o zateplení, aby nebyla zima, než aby nebylo horko.

A je to jen čtvrt století a všechno jinak.

Krajina vysychá.

Vybavuji si zásahy minulé doby, meliorace, narovnávání řek, vysušování půdy, tedy vše, co dnes škodí.

K tomu klimatická změna, která tedy podle naší vlády u nás není.

 Líbí se mi ten vtip, který koluje po sítích, jaké by asi muselo být vedro, kdyby to Motoristé nezrušili, tu klimatickou změnu.
Klesá a mizí voda, ubývá úrodná půda, ve městech je nedýchatelno…

Přitom všem se veřejnost většinově tváří, jako že nic se neděje. Je léto, tak je horko, no…

No, nevím.

Praha je šílená, tam jsou vedra nesnesitelná.

Mimo město je to lepší, malinko, je víc kam se ukrýt. Do lesa, pod strom, k vodě.

A navzdory všemu je krajina pořád plná domácích bazénů, byť je jich méně, než bývalo. Ale jsou pořád.

Nešetříme.

Ale nejhorší je, že není voda, neprší a nikoho to moc neznepokojuje.

Jako by se věřilo, že se to nějak vyřeší.

Že nakonec přijde pořádný déšť, naplní studny, potoky a rybníky.

Krajina se zase zazelená.

Že příští léto prostě zase bude normální.

Jenže ono to vypadá, že naopak, bude ještě hůř. Letos padaly čtyřicítky, ale vize mluví i o padesáti stupních…

A už to ani není dystopie...

 

Na pláže

Na letních plážích mi vždycky vytane v mysli kdysi slavná písnička Ivo Jahelky, na pláže, na pláže, tam se všechno ukáže.

On to tehdy asi byl zhudebněný příběh o nějakém čumilovi, který okukoval opalující se lidi. Mně to vždycky ale evokovalo, že na plážích se ukáže kdejaký, dosud umně skrývaný, špek.

 Kdysi mi to samozřejmě vadilo, zatahovala jsem břicho na maximum, pohybovala jsem se opatrně, aby se nic nehnulo víc, než bylo nezbytně nutné.

 Dnes to zatáhnout nejde, ani kdybych chtěla😊

A co hůř, naopak jsem se sama stala tím čumilem. Ne snad, že bych úchylně pozorovala odhalené lidi, ale na lehátku ráda sleduji, co se děje kolem. Je to taková rekreační antropologie na lehátku. Člověk si lehne k moři a najednou má před sebou živou studii lidstva.

Pozoruji i poslouchám.

  Vizuálně mě nejčastěji vždycky upoutá tetování, co všechno jsou si lidé schopni nechat načmárat na tělo. I ta nekritičnost, že co je hezké na štíhlém těle, se o několik let později, na vrásčitém soudku, nebude vyjímat dvakrát hezky. A že nevyjímá, řada exponátů tuto teorii právě na plážích ukazuje.

 Ukáže se ale mnohem víc než jen vytahaný obrovský drak na vypouklém břiše. 

Nechci hodnotit cizí nadváhu, stačí mi ta moje, ale když vidím obézní dítě a za ním stejně obézní rodiče, kteří do něj lijou kolu a cpou ho nějakou smaženinou, tedy vším, co si na pláž přinesli, aby tam během dopoledne nezhynuli hlady, zapochybuji o budoucnosti podobně postižených dětí.  

Na zahraničních pláží pak žasnu nad prodavači občerstvení.

 Tady se dělají takové tanečky kolem hygieny ( a je to tak správné,) tam vleče černoch kufr s kukuřicí 

a v ruce, na dřevěné tyči, navlečené preclíky. A válející lidé si je s velkou radostí zakupují. Prodavač hrábne pro kukuřici, z ledvinky vyndá nějaký dip předpokládám, kidne to na to a za pět euro máte pamlsek k povalování na pláži. 

Nějaká hygiena, kdo by to řešil? 

Uf, i při psaní se mi z toho zvedá žaludek, leč viděla jsem to na vlastní oči.

Arabské ženy se koupou v obleku, bez ohledu na vedro. To mě moc nepřekvapovalo, vídám to i v pražských plaveckých bazénech. Ale že si pak v tom mokrém hábitu lehnou do písku, to už mi trochu divné přišlo. Ale jim to zjevně nevadilo.

Vždycky si na plážích prostě uvědomím, jak velkou měl ten Jahelka pravdu…

Na plážích se opravdu mnohé ukáže.  

Jsou tu řvouni, frontoví bojovníci o lehátka, žrouti, estéti, kteří se předvádějí, bordeláři, kteří po sobě na pláži zanechají veškerý papírový a plechovkový odpad, opilci, co se opíjejí předraženým alkoholem pod rozpáleným slunečníkem, lovci mušlí, šmíráci, tetovaná krása i děs, klidná rodinka i rozmazlení frackové…. 

Ukazuje  se naše marnivost, naše nekritičnost, naše zvyky, naše kulturní rozdíly, naše malé slabosti i velké iluze.

Moře nesmyje jen pot a opalovací krém. Na pár dní smyje i společenské masky. Prostě na pláže, na pláže...

 

Ty chladné oči

 Moje oblíbené setrvávání u jednoho osvědčeného autora.

Když se mi líbí, vracím se. Často a ráda. 

Tentokrát jsou to chladné oči od Scarlett Willkové. A to mě ještě čeká bestseller, Až uvidíš moře. 

Dnes jsou to ale Chladné oči. A napínavé a zajímavé čtení. 

Lámání

 Lámání nikoliv chleba, ale prázdnin. 

Už jako děti jsme to tak měly, že kolem patnáctého, na svátek Hany, se prázdniny lámou 

a do jejich konce už je to jen divoký a rychlý sešup. 

Pamatuji si, že bývala srpnová pouť a po pouti už se vlastně šlo do školy. 

Teď to navíc vypadá, že to tak bude doopravdy, že se půjde v půlce srpna.

 Zachytila jsem ministerské aktivity, které uvažují v tomto duchu. Jako že by, díky - nebo kvůli - vedrům došlo k posunu prázdnin.

 Zajímavé je, že s tím přichází vláda, podle které klimatická krize skončila, ale to je jen poznámka na okraj. 

Častokrát jsem, i tady, zmiňovala, že by to měla být jedna ze změn ve školství, reformovat prázdniny. 

Zkrátit ty letní a přidat víc volna během roku. 

O tom se v aktuálním ministerském plánu ale nemluví, tam jde jen o posun, že by byly asi od půli června do půli srpna. 

Pokud je to tak, a nejde o nic jiného, než o kosmetickou úpravu, možná by bylo praktičtější investovat do klimatizace, aby ve školách bylo snesitelně. 

Většina škol, alespoň těch pražských, jsou socialistické prosklené budovy, kam to pere 

s dvojnásobnou silou. A o nějaké moderní klimatizaci si většinou mohu nechat jen zdát. 

Tím, že se to volno posune, se tento problém neodstraní, myslím si já. 

Navíc, těmto diskusím přicházejícím z vládního tábora, moc nedůvěřuji. Jednou chtějí odstranit devátou třídu, aby děti mohly dřív vydělávat, zněl důvod. 

Teď zas změnit prázdniny, aby jim nebylo vedro. 

Jenže já pořád mám pocit, že je to klasické vrtěti psem. Odvádí to pozornost od jejich dalších kulišáren. O školství každý rád mluví, když se tam něco zásadního změní, dotkne se to všech, tudíž všichni na vlnu diskusí i posunutí prázdnin nebo zrušení devítky rádi naskakují. 

Prázdniny jsou novinka, ale délka docházky už tady byla. Chvíli se chodilo jen osm let, pak byla devítka taková nepovinná, nebo sběrná, pak se zase povinně chodilo devět let. Tady to není nic nového pod sluncem, jen opisují... 

Prázdniny by byly novinka, ale je to jen takové mlácení prázdné slámy, kosmetická úprava. Smysluplný návrh jsem zatím neviděla. 

Možná ale i proto, že pořád užívám prázdniny a školní věci vnímám jen okrajově. 

Uvidíme, co přinese školní rok, který letos ještě začíná jako vždy v posledních sto letech:-), tedy prvního září. 

Ale už od patnáctého srpna nad námi visi jako připomínka, za dva týdny už se jde:-)

Létání

 Létání ve mně sice nebudí panickou hrůzu, ale vždycky je to takové trochu dobrodružství. 

Poletí to včas? Doletí to bezpečně? Přivezou nám kufry?

Podle posledních zpráv jsme asi měli v tomto ohledu letos fakt štěstí, když teď čtu, jak se některá letadla musela vracet zpátky, kvůli poruše. Jiná zase přistála místo v Praze v Brně. 

Je to evergreen, každý rok se něco takového děje. My měli letos nesmírnou kliku. Odlety i přílety na minutu přesně. 

Mohla jsem se tedy věnovat pozorování. Lidí, prostředí, cen na letišti atd. Ceny rostou, kultura cestování klesá. 

Myslím tím chování lidí, být letuškou, asi bych na to neměla nervy. 

Denní přelety nám umožňovaly sledovat krajinu. Ta naše je bezkonkurenčně nejhezčí. 

Celkem obdivuji lidi, kteří lítají na druhý konec světa, několik hodin. Mně dvě hodiny letu docela stačí, je to šílená nuda. 

Prospala bych to, kdyby bylo trochu místa. Ale ta takto krátkých letech sedíte v sedačce div ne v pozoru. protože místa je tu opravdu minimum. Ti vysocí a hodně silní lidé musí mít velký problém. Sama jsem se tam těžce rovnala. 

Pražské letiště patří k těm modernějším, člověk se tu cítí příjemně, je čisté, rozlehlé, klimatizované, přehledné. 

Když pak čekáte na vyložení zavazadel více než hodinu, vypadá to na služby srovnatelné s banánovými republikami, ale prý to byla náhoda. Jinak tu všechno funguje celkem příjemně.

Na východních letištích tomu tak není. To ale znám z těch řeckých, tam jsme si někdy museli dokonce po odbavení sami přenést kufry, protože nebyly pásy. Tak to Bulhaři nemají, ale je to takové malé, pidi

Zas to ale odsýpalo, moc se s tím nezdržovali. 

Lidé, natěšení z dovolené, se chovali víc divoce a nesnesitelně než v Praze. Nesnáším ty typy, co se oslovují mámo, táto. Tak těch tu bylo víc než dost. Mámo, máš ty piva? Jasně, táto, mám jich tolik, kolik sis nadiktoval....

Je to někdy fakt repre ukázka lidových typů....

No, nic. Létání nám cestování urychluje, ale v podstatě mě úplně netěší. Možná i proto,  že pamatuji, kdy se létalo trochu kulturněji....

Nu co, ale ty výhledy, ty za to stojí...